"

Jak jsem objevil MEDISTIK

26. 03. 2015 Sdílej na CentrumBrna.cz

Jak jsem objevil MEDISTIK

Před dalším popisem událostí bych rád podotknul, že nevěřím na kdejaké mastičky, nenavštěvuji šarlatány a svého praktického lékaře jsem neviděl několik let. Budou to už asi dva roky, kdy mě obsílkou vyzval k návštěvě. Fakt bych rád, ale nějak ne a ne najít čas. Znáte to – pořád jsou důležitější záležitosti než chodit k lékaři – obzvláště, když vás nic netrápí. Z výše uvedeného plyne, že se těším (a doufám, že tomu tak bude i nadále) dobrému zdraví.

V roce 2013, zhruba dva týdny před Vánocemi, jsme jeli na chatu do Beskyd. Moc jsem se na každoroční slezinu s partou výborných kamarádů těšil. Ke krásně zrekonstruované dřevěné chajdě vede slepá, několik stovek metrů dlouhá příkrá cesta. Je-li sníh, většina aut kopec nevyjede a obvykle se o to ani nepokouší, takže ideální svah pro sáňkování.

Po obvyklých uvítacích ceremoniálech se slivovicí jsme s dětičkami vyrazili na svah. Sáně svištěly dolů a děti pištěly radostí. Dolů šupem na saních s dětmi, nahoru také s dětmi, ale pěkně po svých. Dali jsme několik „posledních“ jízd a při přípravě na tu opravdu poslední jsem uchopil jedno dítko, abych ho posadil do saní. Hééj rup – a rup, cosi povolilo v zádech. Zatlačil jsem rukavicemi vykulené oči zpátky do promrzlého obličeje a chvíli zhluboka dýchal. Celý večer jsem potom cítil jisté nepohodlí, ale v zásadě nic, co by se nedalo přežít. Brzy ráno jsem se vydal na kutě a usnul jako mimino.

Obvyklé ranní vstávání se už bohužel nekonalo. Při snaze vyhrabat se z postele alespoň na oběd se dostavila tak pronikavá bolest, že jsem zůstal zcela paralyzován ležet v posteli. Kdo zažil, ví své. Člověk leží a neodvažuje se ani nadechnout. Bolest vystřelovala odněkud z bederní části zad do jedné nohy.

Za pomoci přátel vstávám a jsem odveden do kuchyně. Tak ukaž, simulante, vítá mě kamarádka lékařka, načež mi přikazuje sednout si ke krbu a nahřívat záda. Zabírá to, postupně se bolest mírní a vypadá to, že za chvíli bude po starostech. Je neděle ráno.

Cestu z Beskyd do Brna jsem zvládnul vcelku dobře. Pevně jsem věřil, že ráno normálně vstanu a vše bude v pořádku.

V pondělí jsem do práce samozřejmě nevstal. Neskutečná bolest, která je prakticky chronická, znemožňuje ležet, sedět, stát, chodit – zkrátka dělat cokoliv. Pomáhá chodit? Jen do okamžiku, kdy zůstanete zapřeni o zárubně dveří a nemůžete ani tam, ani zpátky. S něčí pomocí se posadíte, ale úleva trvá jen do chvíle, kdy se dostaví další vlna bolesti. A chvíle bez bolesti jsou žalostně krátké. Zkuste si lehnout a bez cizí pomoci se už nezvednete. Neskutečná záležitost.

V úterý se odhodlávám k fyzioterapeutovi. Narovnaný jako komín nakračuji po zasněženém chodníku s rozvahou stoletého starce. Raději si ani nedělám iluze o tom, že by mi někdo v případě pádu pomohl na nohy. Beztak budu jen hekat a koulet očima, takže si každý bude myslet, že jsem namol. Fyzioterapeut mi odlehčí o 500 Kč se slovy: „No to víte, náprava takto zablokovaných zad si vyžádá více času, zítra se zastavte a určitě to spravíme“. Je středa ráno a já se od toho šarlatána bez sebemenší úlevy sunu domů. Lehčí o další pětistovku.

Všechny dny jsou stejné – bezesné noci, ostrá bolest, která o sobě dává vědět i ve chvílích, kdy se snažím o absolutní nehybnost. Až do pátečního rána je prakticky vše beze změny. Jenže já tento den prostě musím vstát a jet na dohodnutou schůzku se zákazníky. Ti mi pomáhají vystoupit z vozu. Následují očekávatelné otázky a potom mi v kapse přistává Medistik. Mí zákazníci jsou nesmírně aktivní mladí lidé – manželé Kotasovi. Medistik objevili dávno přede mnou a jsou plní optimismu ohledně jeho schopností.

Tonoucí se stébla chytá a já se vracím co nejrychleji domů.
Velmi důkladně promazávám celá záda, pod která si ještě vkládám nahřátý pytlík s peckami, a zcela vyčerpaný usínám.

A nyní se konečně dostáváme k nejtrapnější části celého článku.

Přesně tak – stal se zázrak. Je sobota ráno a já otevírám oči. Překvapuje mě, že jsem celou noc prospal. S nesmírnou vděčností si užívám stav, kdy se mohu z plných plic nadechnout bez pocitu, že mi někdo vráží nůž do slabin. Ležím a netroufám si udělat sebemenší pohyb. Nechci nic pokazit. Nechci, aby se vrátila ta zničující bolest. Drahnou dobu sbírám dostatek odvahy a poté zkusmo zahýbám s prsty u nohou, po další chvíli hýbu s celými chodily a nakonec pomaloučku roztahuji nohy. Vybavují se mi pocity, které jsem zažil před mnoha léty, kdy jsem procitl ve vraku havarovaného vozidla. První myšlenky, které mě tehdy napadly: je to dobrý, žiju. A potom, zaklíněn pod volantem jsem postupně zkoušel funkčnost všech končetin…

Dnes je to podobné. Neuvěřitelné, myslím si, a odvažuji se velmi, velmi pomalu přehodit jednu nohu přes druhou. Nyní opatrně přitahuji ruce k tělu a zapírám se lokty o matraci. Tak a teď to nejhorší – jdeme do sedu. Za malý okamžik sedím a nic nebolí. Vstávám tedy a zkouším chůzi… bolest je nadobro pryč. Přesto se pohybuji velice obezřetně. Po zkušenostech posledních dnů si 2× rozmýšlím každý pohyb, který je potřeba udělat.

Vím, že to zní neuvěřitelně, ale ještě odpoledne beru svojí tříletou dcerku a jedeme si zablbnout na kolotoče a další předvánoční atrakce do centra Brna. V jednu chvíli si ji dokonce vysazuji na ramena.

Pro jistotu ještě celý další týden pravidelně mažu záda Medistikem a poctivě je zahřívám pytlíkem s nahřátými peckami. Koupil jsem si bederní pás a jak jen je to možné, snažím se udržet záda v teple.

Narychlo kupuji celé balení Medistiku a každý z rodiny dostává jeden pod stromeček.

Kdo nevěří – ať tam běží.

Již mnohokrát navštívili moji prodejnu zákazníci s bolestmi zad. Odnesli si Medistik a mnozí se dále vracejí a kupují nejen pro sebe, ale i pro své blízké a přátele.

www.medistik.eu


Jinde na CentrumBrna.cz


HLAVNÍ PARTNEŘI